Můj ateliér je mé malé, ale úplné království.
Malá rozměrem, ale plná zážitků, vzpomínek a malých pokladů nashromážděných během let.
Prostor materiálů a nástrojů, které pomalu nesou známky používání, kůže, která se postupně transformuje a je nahrazována novými barvami, texturami a možnostmi. Někdy existuje ve stavu organizovaného chaosu, kde každý kousek hledá své vlastní místo.
Staré stroje i nové. Řemeslné nástroje, štětce, barvy a slabá vůně lepidla. Obklopen těmito věcmi, přeměňuji jednoduché kusy kůže na designové objekty vlastníma rukama.
Někdy se zdá být prodloužením Vltavy a samotného města Prahy, utvářeného jeho atmosférou, historií a rytmem. Někdy je otevřený všem. Jindy se stává soukromým světem, uzavřeným v okamžicích hluboké koncentrace.
Když je otevřený, rád se setkávám s lidmi, sdílím kávu, vyměňuji si úsměvy a vidím jiskru zvědavosti. Každý, kdo je touží vidět, jak vzniká pár bot nebo kabelka, je vítán.
Den začíná otevřením okna, aby do místnosti vnikl čerstvý vzduch od řeky, kontrolou mých rostlin a poté přípravou mého prvního šálku kávy. Pak přemýšlím, kde začít: pořadí úkolů, kousek, na kterém bych měl pracovat, další krok.
Pokud předchozí den byl dnem intenzivní práce, rád začínám úklidem a organizací ateliéru. Vytváří to svěží prostředí pro nové nápady a nové začátky.
Vždy je čas promluvit si s jiným designérem, požádat o názor nebo sdílet myšlenku o kusu, na kterém pracuji. Odpoledne začínají mé nejproduktivnější hodiny. Šití, řezání kůže, tvarování materiálů, až do sedmi nebo osmi večer.
Proč kůže
Začalo to obuví. Dnes zahrnuje tašky, doplňky a funkční předměty. Ale v určitém okamžiku jsem se musel rozhodnout, kterému materiálu se chci věnovat.
Když jsem začal pracovat s kůží, zjistil jsem, že mi tento materiál dává svobodu nezávisle růst, experimentovat a neustále objevovat nové možnosti. Zároveň mi umožnil vytvořit spojení mezi mou prací a mou vlastní historií.
Kůže se stala více než jen materiálem. Stala se mostem mezi mým tvůrčím procesem, mým dědictvím a mou osobní identitou.
02 ──────
Ekvádor
Moje rodina pracuje s kůží od roku 1930.
Můj dědeček Elio Ruiz i generace před ním byli sedláři a řemeslníci v Ekvádoru. Kůži zpracovávali ručně a vyráběli z ní nejrůznější předměty každodenní potřeby.
Když můj dědeček zemřel, byl jsem ještě velmi mladý a velká část jeho znalostí se s ním vytratila. Kůže však z mé rodiny nikdy nezmizela. Moje matka uchovávala rodinné příběhy, moje teta vedla vlastní dílnu a obchod s koženými výrobky a Cotacachi, horské město, odkud moje rodina pochází, má dodnes hluboce zakořeněnou tradici práce s kůží.
Přímé předávání řemesla z jedné generace na druhou se sice přerušilo, ale spojení zůstalo. Některé nástroje mého dědečka dodnes uchovávám ve svém ateliéru v Praze – jako malé amulety a hmatatelné spojení s rukama, které s nimi pracovaly dávno přede mnou.
Co jsem se naučil
V Praze žiji od roku 2010 a studoval jsem zde na UMPRUM v ateliéru Liběny Rochové.
Studovat pod vedením tak významné osobnosti českého designu pro mě byla náročná, ale zásadní zkušenost. Její očekávání byla velmi vysoká a práce pod jejím vedením mě neustále vedla k tomu, abych se posouval dál.
Díky ní jsem objevil svět módy a současného designu v mnohem širších souvislostech. Naučil jsem se, že každá práce musí dosáhnout určité úrovně preciznosti a zároveň si zachovat vlastní rukopis a osobitou identitu.
Její vliv mi pomohl postupně vytříbit vlastní přístup. Mé návrhy se staly minimalističtějšími, čistšími a přesnějšími, aniž bych ztratil podstatu toho, kdo jsem jako tvůrce.
V této místnosti také učím. Každý rok sem přicházejí čtyři až pět lidí, se kterými sdílím své řemeslo a zkušenosti. Zároveň se učím i já od nich, protože každý člověk je jako kniha plná zkušeností, vzpomínek a vlastního pohledu na svět.
Co mě inspiruje
Lemaire, Issey Miyake, Maison Margiela, Loewe, Iris van Herpen, Vlastislav Hofman.
Na jejich práci obdivuji především schopnost inovovat, posouvat hranice materiálů a hledat nové možnosti. Jejich pojetí luxusu pro mě nespočívá pouze ve vzhledu nebo společenském postavení, ale v myšlence, řemesle, experimentu a intelektuální hloubce.
Mou práci zároveň výrazně ovlivňuje středoevropská architektura a design, zejména můj dlouhodobý obdiv k českému kubismu. Inspiruje mě jeho geometrie i širší dědictví středoevropského designu – od českého kubismu po Wiener Werkstätte.
Jak práce probíhá
Můj tvůrčí proces se podobá spíše práci sochaře. Formu často objevuji prostřednictvím samotného materiálu, experimentováním a intuicí, místo abych začínal pouze kresbou na papíře. Technika se tak stává cestou, skrze kterou se postupně odhaluje výsledný tvar.
Skutečně mě inspiruje možnost vytvořit něco nového a přitom vycházet z tradičních řemeslných technik. Má vášeň spočívá v experimentování – v posouvání hranic řemesla, objevování nečekaných možností materiálu a sledování, jak něco nového vzniká přímo v mých rukou.
V obuvi představuje Lineal můj kubistický přístup, který propojuje výraznou geometrii, intenzivní barvy a opětovné využití materiálů. Mezi kabelkami má Fragaria téměř živý charakter – je organická, expresivní a plná pohybu. Axea zase vznikla jako další experiment s mou technikou plisované kůže. Kyoto je součástí mé tvorby už více než deset let.
Nepracuji s tradičním systémem sezónních kolekcí. Mnohé z mých kabelek zůstávají v katalogu déle než pět let. Nové kusy vznikají tehdy, když chci prozkoumat určitou myšlenku, experimentovat s materiálem nebo vytvořit něco, o čem mám pocit, že by mělo existovat. V tomto smyslu má můj způsob práce blíže k umělecké praxi než ke konvenční módní značce.
Jakmile se začne formovat základní myšlenka, převádím ji do papírových modelů, kde se fantazie poprvé střetává s fyzickou realitou. Následuje první prototyp z přírodní nebarvené kůže. Na něm postupně hledám správnou konstrukci, záhyby a způsob sestavení. Teprve když najdu rovnováhu mezi formou, funkcí a odolností, může se návrh stát hotovým kusem.
Pracuji převážně s italskou hovězí usní činěnou rostlinnými tříslovinami. Volím pevnější kůže, které dokážou udržet architektonický tvar, ale zároveň si zachovávají přirozený charakter materiálu.
Jednotlivé části spojuji profesionálními lepidly na vodní bázi, sešívám na svém stroji Pfaff nebo dokončuji ručně tam, kde to konstrukce vyžaduje. Hrany ručně barvím a leštím.
Tři až pět větších kusů za měsíc je přirozeným limitem toho, co dokážu sám vyrobit. Zakázkový pár bot vyžaduje nejméně měsíc práce, a proto vyrábím pouze jeden pár měsíčně.
Kůže
Pracuji s kůží Cuoio di Toscana, která pochází z Toskánska a vzniká jednou z nejstarších dodnes používaných metod činění. Kůže se pomalu činí rostlinnými tříslovinami získávanými z kaštanu, mimózy a kebrača – bez použití chromu a těžkých kovů.
Kůže jsou vedlejším produktem potravinářského průmyslu, a dávají tak nový smysl materiálu, který již existuje. Třísloviny pocházejí z obnovitelných rostlinných zdrojů.
Rostlinně činěná kůže je živý materiál. Uchovává si vůni a teplo svého přírodního původu a proměňuje se ještě dlouho poté, co opustí koželužnu. Podobně jako lidská kůže reaguje na dotek, používání a čas. Postupně získává patinu, která je jedinečná pro člověka, jenž ji používá.
Žádné dvě kůže nejsou stejné. Rozdíly v barvě, žilkování, vrásky, drobné stopy a jizvy nejsou nedokonalosti, které je třeba skrývat. Jsou přirozenou součástí historie materiálu.
Právě díky nim je každý kus naprosto neopakovatelný.
Čemu věřím
„Dobrý design si zaslouží být součástí každodenního života.“
Chci, aby se lidé, kteří se setkají s mou prací, cítili vítáni, jako doma a věděli, že si jich vážím. Předměty, které nás provázejí každý den, nemusí vznikat pouze pomocí strojů nebo v anonymní výrobě. Za každým kusem, který vytvořím, stojí člověk – někdo, kdo ho navrhl, vyrobil a věnoval pozornost každému detailu. Toto lidské spojení je pro mě stejně důležité jako samotný předmět.
Loopimals mě drží při zemi. Připomínají mi, abych roli designéra nebral příliš vážně. Vidět někoho usmát se kvůli malému koženému zvířátku mi někdy přináší větší radost než prodej mnohem většího kusu. V těžších obdobích mě tyto malé předměty také podržely. Jeden po druhém mi pomáhaly platit účty a umožnily mi pokračovat v tvorbě.
Všechno, co vytvářím, je nakonec poctou kůži – materiálu, který člověka provází po tisíce let. Vedle formy a řemesla ale vždy přemýšlím také o pohodlí, o tom, jak bude předmět používán, a možná především o tom, zda může přinést trochu radosti člověku, který s ním bude žít.